* Učení *

 

Mistrovstvi a tradice

Řekni mi Marto jak je to vlastně u Tebe s tradicí?

Má cesta k poznání pravdy byla dlážděna hlubokou samotou. Již od dětství nebylo snadné najít někoho, kdo by stejně myslel jako já, a tak vládlo v lidských vztazích většinou neporozumění a snaha o to, přizpůsobit se ostatním.

Čím jsem se dostávala dále ve svém vývoji, o to větší se stávala samota. Z neporozumění se vyvinula touha po tom, poznat lidské bytosti a jejich motivace k jednání, které mě z mého vlastního pohledu mnohdy zraňovalo. Touha a hledání smyslu mě vedla k zájmu různých psychologicky zaměřených směrů, které se zabývaly rozvojem a analýzou osobnosti. V roce 1991 jsem začala s transcendentální meditací podle Maharishi Maheshe Yogiho ( známé pod zkratkou TM). Metody transcendentální meditace mě vedly ke zdolání velkého pracovního stresu, který zapříčiňovala moje tehdejší práce u mezinárodní americké firmy. Tisíce hodin meditace, strávených v transcendenci a praktikování pokročilých meditačních technik nazývaných sidhis, vedlo k neustálému vymazávání minulých i dočasných stresů, stejně tak jako ke transformaci karmy. Techniky jsem praktikovala s nadějí dostat se ke zdroji myšlenek, jak mi slibovala TM. Kontakt s hnutím byl minimální a omezoval se většinou jen na společné programy. Jako v mládí postižená totalitou, komunistickou ideologií a diktaturou, jsem neměla zájem o spolky nebo hnutí, ve kterých bych se musela vzdát své individuality ve prospěch druhých či nějakého mistra. Proto mě připadala jen jedna možnost v úvahu, a sice vyvíjet své vlastní mistrovství, podle přísloví “… ten, kdo pořád následuje druhé, se nikdy nenaučí vést, ten se naučí jen následovat.” Tím, že jsem šla svojí vlastní cestou bez přímého vlivu mistra jsem si vždycky udržela schopnost, zůstat sama sebou a mohla tak naslouchat svému vlastnímu srdci. Pohroužení v transcendenci bylo velmi příjemné a vedlo ke zmírnění celodenních stresů a k silnému vtahování mysli do nejvlastnějšího JÁ. Moje původní zvědavost založená na tom, „dopracovat“ se ke zdroji myšlenek, a k veškerému pochopení však zůstala v této době neukojena.

Zdravotní problémy vedly v roce 1992 k tomu, že jsem dostala darem první stupeň reiki. I zde jsem volila svobodnou cestu své vlastní zkušenosti bez doprovodu učitele či mistra a po naučení technik jsem praktikovala meditace a léčení sama a omezila se na vlastní praxi a na výměnu informací se svým bývalým mužem, který šel se mnou stejnou spirituální cestou. Reki, které nemělo žádné zákazy a příkazy a které bylo protkáno jen láskou, se zdálo být pro mě jako ušité. Průtok energie v celém těle mě fascinoval, stejně tak jako léčení druhých a možnosti, které Reiki skrývalo svou pro mě okouzlující prací s energií. Zasílání energie na dálku, podpora a harmonizace různých situací, léčení traumat či odebrání bolesti lidem, se staly fascinujícími zážitky. Každé praktikování Reiki bylo pro mne jako vstoupení do země, kde zmizel prostor a čas a kde vládla jen láska, klid a mír a porozumění s ostatními, tedy věci, které jsem vždycky hledala a které jsem v dnešním světě a v celodenním životě tolik postrádala. Jako učitelce Reiki mi bylo od roku 1997 umožněno, přiblížit lidským bytostem sílu existence, jim z dosud neznámého pohledu a vést je k poznání, že každý člověk je v základě tato síla sama.

Přesto všechno se mi nepodařilo dosáhnout konečného naplnění a hledání zůstalo a s ním i původní touha odhalit závoj do neznáma.

 

 

Učení - Mistrovstvi a tradice - Strana 2 -

Další kroky k poznání vedly k medialitě, tedy k trénování schopností ducha rozšířit se na multidimenzionální vědomí a napojit se tak na veškeré informace včetně Akashi, kroniky lidstva. Schopnost vnímání veškerých dostupných informací potřebných pro mé poslání, stejně tak jako možnost kanalizace veškerých energetických informací, od vzácných nerostů až po veškeré bytosti a mistry, přispěla k dalšímu prozkoumávání relativity a k poznání, že multidimenzionální vědomí není nic jiného než já sama.

Prostřednictvím chanellingu následovala práce s mistry několik hodin denně. Duchovní kontakt s osvícenými bytostmi a kanalizace jejich léčebných energií a aspektů vedlo k rozpouštění osobního vědomí a k jeho stále většímu splývání s multidimenzionálním vědomím. Takto jsem byla tedy roky vycvičována jako kanál pro mistry, kteří nebyli z masa a kostí a kteří jsou nazýváni Bílým Bratrstvem.

Tato doba vedla k přímému poznání, ať byla kanalizována jakákoliv síla, analyzovaná jakákoliv bytost, ať jsem mluvila o komkoliv jiném, mluvila jsem vždycky jen sama o sobe. Byla jsem vždycky tím, na co jsem své vědomí zaměřila.

Poznání, že existuje jen jedno vědomí, jehož základem je všechno a které je ve všem, se utvrzovalo natolik, že osobnost Marty se úplně ztrácela. Ztráta osobnosti byla velice příjemná. Žít dny či týdny jen v pozorovateli byly nesmírným naplněním, stejně tak jako láska mistrů, která se nedá srovnat s ničím pozemským.

Láska, kterou jsem se musela učit měsíce přijímat krok za krokem a po troškách, rozvíjet schopnost se jí otevřít nebo by mi byla svojí silou snad zlomila srdce. Láska, kterou mě učili mistři kanalizovat nejen pro mě, ale i pro ostatní a sice pro ty, kteří mě vyhledávali, abych je vzala sebou domů, do země zaslíbené, chtíc poznat či ochutnat toho, po čem toužili celý život. Koncem roku 2003 nastalo první setkání s advaitou a satsangem, protože hledání nebylo ještě u konce. Četla jsem tenkrát o Samarpanovi, žáku Osha a Gangaji, který byl v té době v Kolíně nad Rýnem. Cítila jsem, že se zde bude jednat o důležité duchovní spojení k člověku, který určitým způsobem ovlivní můj život.

Naslouchání Samarpanovi v jeho desetidenním satsangu v jedné z posledních řad publika, bylo pro mě obrovským darem a přínosem.

Poté opět následovala několikatýdenní ztráta toho, čemu se říká Marta a zůstal jen svědek, který vše vnímal. V té době jsem Samarpana osobně nepoznala, ani to nehrálo žádnou roli, jeho úloha byla i tak splněna a další kontakt zůstal jen na dálku, duchovní. A tak tady byl další mistr, který mě vlastně ani neznal, ale přesto blízký, bližší než cokoliv mého vlastního, moje nejvlastnější JÁ.

Hledání ustalo, ale ještě tam tak trochu bylo. Zajímala jsem se o Rameshe Balsekara a nadchla se jeho knihami. V této době se mi stal i Ramana velmi blízký a začala jsem studovat jeho Sebedotazování.

Mé poznání podporovalo tedy hlavně učení těchto tří mistrů a duchovní kontakt s Ramanou a Samarpanem na dálku. Kontakt, tedy lépe řečeno velká láska spojující mě s nimi. Ta samá láska, která mě spojovala se všemi ostatními. Láska, která není míněná jako vztah jedné bytosti ke druhé, láska jako stav. 

 

 

 

 

Učení - Mistrovstvi a tradice - Strana 3 -

Zkoumání a smíchání všech možných dlouhodobých poznatků a impulzů z těch nejrůznějších směrů a tradic mě vedlo k poznání pravdy a k odpoutání identifikace s myslí, emocemi a tělem. Poznání nastalo 16.10.2004 a hledání skončilo navždycky. Došlo k poznání, že hledání, ten kdo hledá a nalezené je jedno a totéž. K poznání, že Marta neexistuje. Že tradice neexistuje, že NIKDO neexistuje, že existuje jen jeden jediný subjekt.

Kdo tedy přesně je má tradice se nedá vůbec říct. Ve skutečnosti to nebyl nikdo, protože žádná tradice neexistuje a ani tady vlastně nikdy nebyla./

Bůh ví, kdo to byl. Jak říkáme? A o kom a o čem? O něčem druhém? Vždyť on je jediný subjekt, který existuje. Bůh je jednota.

Ve skutečnosti to bylo jen absolutno samo. Bůh sám, který se jednoho dne poznal v sobě samém, který si neustále sám dával možnost, jak najít sám sebe a poznat se, prostřednictvím iluzorně oddělených druhých bytostí. Bůh, který poznal, že hledal sám sebe. Poznání toho, že nikdo a nic neexistuje, poznání, že žádní mistři nejsou a vše, co se děje, se děje jako zrcadlení v sobě samém.

V TOM, jediném, které je, bylo a vždycky bude.

Na druhou stranu to byli všichni, kdo mě na mé cestě učili. Všichni ti, které jsem kdy potkala, ať to byli mí žáci nebo moji mistři, ať to byli mí rodiče, přátelé či nepřátelé nebo lidé úplně cizí, jejichž dojmy ve mě zůstali a kteří mě pošoupli dál mojí vlastní cestou.

Určitě to byli všichni ti, kteří mi dali pocit toho, být bezpodmíněně milována, nesmírná láska mistrů, láska TOHO, co jsme ve své podstatě všichni sami. Jakou radu dát těm, kteří hledají svoji tradici?

Zůstaň nezávislým! Zůstaň v pozici pozorovatele a nespoléhej se na druhé. Dívej se svýma vlastníma očima a vyvíjej své vlastní mistrovství. Proč být závislý na Ježíši, Buddhovi či kým jiným?

Skoncovat s tradicemi znamená nést svůj vlastní plamen a zažhnout světlo v ostatních svým jedinečným způsobem, neboť každý jedinec jde svojí vlastní cestou, určenou Bohem. Co máme dnes společného se životem Ježíše, Buddhy či Ramany? Tito lidé žili podle svých "vlastních" (i zde předurčených) představ a názorů. My musíme vyvstat ze své vlastní tradice, sami ze Sebe, žít sami Sebe. To je naše poslání, v této hře, zvané život.

Jediné, co k tomu potřebujeme je jít do klidu. Když jsi v klidu, pak objevíš, že osvícení je tvoje vlastní přirozenost. Objevíš, že každý z nás je osvícen. Tato jediná zkušenost je dána nám všem, bez ohledu na to, kdo jsme nebo jaké máme talenty.

Na co mistři, na co tradice? Proč nenaslouchat moudrým slovům mudrců? Ale zůstaň nezávislý a snaž se být v každé situaci sám Sebou, být za tím vším, být Tím, co je neměnné. Když hledáš, ptej se na cestu, zkoumej, ale udělej si svůj vlastní názor, na základě své vlastní zkušenosti.

Být sám sebou, nebýt tím či oním. BÝT. To je jediná zodpovědnost, kterou máš. Ne vůči druhým, ne vůči mistrům nebo tradici. Vůči sobe samému, vůči tvému vnitřnímu hlasu, tvému nejvlastnějšímu JÁ.

Ty musíš žít život podle svého porozumění a podle svého vlastního názoru, jen tak si můžeš uchovat svoji zdánlivou individualitu, integritu a autenticitu. Jen tak se můžeš stát svobodným. Tím, čím už dávno jsi, vždycky jsi byl a budeš, TADY a TEĎ.