* Ohlasy *

 

Setkání s Koanem

Setkáni s Martou pro mě bylo něčím mnohem víc, než co lze jen slovy přiblížit, do pojmu vtěsnat a opsat, nebo v osobním příběhu někomu faktograficky převyprávět. Nejde o dojem ani dočasný zážitek, který by nutil do planých superlativů a touhy se opakovat, nebo někde prezentovat. Naopak, pro neopakovatelnou Volnost, jež rozkvetla a v plnosti mě zavinula do své esence, slova chybí.  

Impuls společně se potkat, vznikl během naší korespondence, když se Marta nabídla, že bude mít cestu do Zlína. Setkání proběhlo v období její jarní návštěvy rodného domova, když byla vyprovázet svou maminku na druhy břeh. V průběhu rozhovoru jsem u Marty ale nenašel žádnou známku stop po smutku ani resentimentu. Po celou dobu z ní naopak vyzařovala vřelost, dobrota a nekonečná empatie s níž mi dokazovala, jak důvěrně zná pochody mého nitra...  

Naše setkání nemělo nějakou konkrétní podobu, chtěli jsme se prostě zase potkat a třeba zajít na čaj. Věděl jsem, že ji mohu brát jako člověka, kterému se mohu svěřit a že i ona se může svěřit mě, tak jako ti dlouhodobí známí. Tato znalost není ale odměřována počtem společných roků nebo setkání, ale jde spíše o nesdělitelnou kvalitu, neosobně prožívaného okamžiku. A o tom je pravá Intimita, která nepotřebuje popisů, podmínek ani společných vzpomínek. Povídali jsme, smáli se a byli jen tak...  

Občasná výměna pohledu, byť i letmá, stravovala toho, kdo se dívá... a bylo mi jasné, že se v Martiných očích ztrácím... Že pomyslný střed mého já a pancíře jeho obran, jsou vyplavovány a taveny v žáru světla Vědomí. Od začátku našeho setkání jsem si uvědomoval, jak jsou slova zbytečná a že k pravému Sdílení nejsou potřeba. Schválně jsem je občas nechal projevit a sledoval, jak absurdně svůj význam chtějí ty bláboly naplnit. Ten ale nebyl zapotřebí. Ticho... nepostřehnutelně nabourávalo mechanické vazby významů... a stale víc, rozpouštělo mou konvenční síť a stávalo se mým vlastním Svědectvím.  

A co se při takovém setkání děje s emocemi? Jen tak, mimoděk, jsem si všiml, ze se "zase" bezdůvodně směju a mohu plakat, aniž bych tušil přesně čemu. Když jsem chtěl mít tu emoci víc čitelnou, uvědomil jsem si jí v těle, nebo na chvíli zavřel oči a jako energii jí nechal na plátně vědomí - pro porozumění - promluvit nebo projevit aby pak volně odplynula. Když se pak ta určitá bolavá emoce z podvědomí odemkne a sklep pootevře, zkuste hádat jaký to může mít vliv na pole vědomi...  

Uvědomoval jsem si, že s Martou nepotřebuji vůbec přemýšlet, aby myšlenky někam plynuly a představy se formovaly v nějaký konkrétní tvar. Nebylo to potřeba. Stačilo pouze nepochybně BÝT. Nebylo nutné se re-prezentovat a obhajovat svou vlastní existenci, ani se vymezovat vůči hranicím světa toho druhého. A jen tak může být přirozeně zodpovídána sama jádrová otázka "kdo jsem JÁ?"
Děkuji TI za ODPOVĚĎ :-)

S láskou
Danek