* Iluze & Ego *

 

Světlu vstříc

Otázka:  

Drahá Marťulko,  

v těchto dnech je můj tatínek ve velmi kritickém stavu po rozsáhlém infarktu týden před Vánoci.  

Po pravdě řečeno, jsem teď tedy trochu ztracená, a na tuto situaci vlastně nepřipravená, přestože jednou musela přijít...

 

Marta Soreia:    

V dnešním shonu, a rušném životě, si málo kdo z nás najde čas, aby se připravil na to, že naši rodiče ani my tady nebudeme věčně.

Když se nám jeví, že rodiče budou pomalu odcházet, je to pro nás nesmírně hluboký vnitřní proces, ve kterém potkáme hlavně sami sebe.

Přesto, že tím není pro nikoho z nás zrovna lehké projít, musíme se naučit zvládat další lekce, které pro nás život připravil. Nicméně, má přese všechno tento čas i své obrovské kouzlo, protože se dotkneme každý svým způsobem jiných dimenzí.

A to nás  tvaruje na naší další cestě. Takže když naši bližní odcházejí, patří jim zároveň naše poděkování za to, co se nám v těchto chvílích naskýtá a to je především dimenze lásky a uvědomění si konečnosti našeho vlastního pozemského života. Na druhé straně se nám po boku našich nejdražších otevře brána do nebes, je to čas,  kdy můžeme vnímat, že život jako takový nikdy nekončí, jen změní svoji formu, že ŽIVOT jako takový nemůže být ničím dotčen.

Naše mysl se zastaví a my ustoupíme do pozice pozorovatele a vnímáme naši vlastní bezmocnost, naše oddání, pustíme se všeho a naše já zmizí v kráse okamžiku.

Najednou všechno splyne se vším.

A my pomalu začneme pociťovat, poté, co bránění se, pro nás překvapivému toku života ustane, že je všechno vlastně dobré, tak, jak to je.  Naše srdce vnímá, že se duše našich bližních vydává na cestu, ale jen zdánlivě, a jako nebeský oblak nás doslova prolne TO, co dává život tělu, jak našemu tak i druhým. TO jedno, jediné, co je všude kolem nás, co je v nás.

 

 

 

 

Iluze & Ego - Světlu vstříc - Strana 2 -

A my si uvědomujeme, že se vlastně nemůže nic stát, že se vlastně nic neděje... společně s našimi blízkými, kteří to již bezprostředně pociťují a mnohdy se již vznášejí nad vším, což jim dodává nesmírnou vnitřní důvěru v život. V život jako takový, který nikdy nekončí. Také oni mohou proniknout do duchovních hlubin, otevírajíc se životu samému. A tak nastává dar všem těm, kteří nastaví životu svoji náruč, kteří se nechají smést jeho vlnami a nechají mu volný průběh.

Je to dar zázraku a uvědomění, že naši drazí nejsou to, za co jsme je měli, nýbrž že jsou věčností samou. Že jsou TO, co jsme my sami, že mezi námi není rozdílu; že vše, co existuje, je jedna jediná, nekonečná, neměnná, stálá a věčná, nesmírná krása našeho bytí.

I když se vlastní osobní energie zpočátku do všeho děni snaží zoufale mísit, vzájemná pouta se pomalu rozpouští a my pouštíme naše nejdražší do jejich netělesné svobody.

A Ty víš, že oni tady jsou, lehoučcí jako ten vánek, bez otěží lidského těla, které se jim stalo břemenem. A nastává pak pozvolna nesmírná vděčnost a ty začínáš vnímat už jenom lásku, která všechno spojuje, a Ty VÍŠ... A začínáš se těšit s nimi, vnímáš jejich krásu a jejich svobodu a každá Tvoje buňka s nimi tančí v jejich radosti a přeje jim šťastnou cestu světlu vstříc.

 

Zpětná vazba:

Nejdražší Marťulko,

děkuji za krásná a utěšující slova, která mi šla přímo do srdce.